Kapitola první: Záhadný zachránce

Zkáza, spoušť, křik umírajících lidí, budovy v plamenech.  Toto vše před sebou vidí malá holčička, která leží pomlácená na zemi, nemůže se hnout, uplakaná se snaží aspoň pohledem zahlédnout její rodiče, ale nikoho nevidí.  Najednou, když už myslela, že se blíží její konec se u ní objevil jakýsi muž v černém plášti. Sklonil se k ní, vzal jí na záda se slovy „Neboj, všechno bude v pořádku. Postarám se o tebe“. Odešel s ní z hořící vesnice, a tím ji zachránil život.
Došel s ní do hlubokého lesa, v jehož středu se nacházel malí domeček. Muž společně s dívkou vešel dovnitř a dívku uložil do postele, uvařil čaj a hrnek s čajem postavil na stolek vedle postele.
Muž si poté sundal černá plášť, v tu chvíli dívka po delší době opět otevřela oči a viděla muže, co jí zachránil bez černého pláště a velmi jasně, Byl to vysoký muž s modrými vlasy, vcelku pohledný. Muž zmizel z jejich očí, odešel totiž do jiné místnosti, a tak dívka oči opět uzavřela a usnula. Muž se mezitím vrátil, byl v koupelně se opláchnout, a když si všiml, že dívka spí, pousmál se, usedl na židli v kuchyni a hleděl z okna ven a přemýšlel.  „Musím se o ni postarat než toho bude schopna sama. Aspoň to mohu udělat, po tom všem…“ toto a další různé myšlenky létali muži hlavou. Po delším vysedávání ještě jednou zkontroloval, zda je dívka v pořádku, a poté odešel do své ložnice, ulehl do postele a po chvilce usíná.
Další den se muž vzbudil s východem slunce.  Převlékl se a došel do kuchyně, která je propojená s pokojem kde leží dívka ze včerejšího dne. Stále tvrdě spí, dojde k ní blíž a vidí, že čaj je vypitý. Pousměje se, hrnek sebere a jde udělat nový čaj.  Zatím co se čaj vaří se muž rozhlíží po kuchyni, zda tam nenajde něco k snědku. Našel pouze zbylí krajíc chleba a kousek síra.  To co tedy našel dal na talíř a společně s později dovařeným čajem dal na stůl k posteli u dívky. Poté šel do své ložnice vzal si svůj černý plášť a odešel. Dívka se mezitím vzbudila a rozhlédla se po pokoji. Nikoho neviděla, ale všimla si jídla na stolku vedle postele, a jelikož měla hlad začala jíst. Dojedla, seskočila z postele a začala se procházet po domku. Jak tak procházela domkem nikde neviděla muže ze včerejška. Zkoušela i otevřít vchodové dveře a podívat se ven, ale bylo zamčeno. Jelikož nemohla ven, tak se usadila v obývacím pokoji do křesla a čekala, jestli se muž vrátí.
Mezitím se venku za stromy schovávalo několik lidí. Byli oděni v černo-modrých kabátech a jejich zrak byl upínám k domku s dívkou uvnitř. Po chvilce pozorování jeden z nich zmizel, a během chvilky se objevil s dalšími muži stejně oděnými. Nyní jich bylo okolo deseti mužů. „Pan nevíme jestli tam je, měli bychom ještě počkat“ pověděl jeden z nich „V žádném případě! Může to být naše jediná šance jak ho dopadnout“ pronesl velitel této skupiny, který se od ostatních lišil tím, že jeho kabát měl na hřbetě vyšitý nápis: 5.divize. Velitel této skupiny se tedy rozhodl zaútočit na domek, a tak všem mužům rozkázal zaútočit. Všichni se rozeběhli směrem k domu, a když k němu doběhli, pokoušeli se vyrazit dveře, také se pokoušeli dostat dovnitř okny. Dívka uvnitř když slyšela bouchání na dveře a okna lekla se, utekla do pokoje, kde byla před tím, hupsla do postele, zachumlala se pod deku, schovala se a celá se třásla. Muži se dostali dovnitř a začali dům prohledávat. Obrátili celý dům vzhůru nohama, a pochvíli si všimli, že se někdo schovává pod dekou v jednom z pokojů. Došli k posteli deku strhli dolů a před sebou měli malou holčičku, která se celá třásla strachy. „Vezměte jí sebou! Možná o něm něco ví!“ pronesl kapitán, když mu muži oznámili co našli. Muži dívku vzali za ruku a táhli jo sebou. Když vyšli před dům velitel pronesl „Zapalte tu barabiznu!!“  Muži rozkaz uposlechli a dům zapálili. Chytnul vcelku rychle, a když se dívka otočila a viděla dům v plamenech vybavila si včerejší tragédii, celá se rozklepala ještě víc a začali jí po tváři téct slzy.
Muž co jí zachránil se pomalu vrací s košíkem plný jídla. S úsměvem si tak vykračuje, dokud nezahlédne hustý kouř stoupající z místa kde stojí jeho dům. „Ti parchanti mě už našli!? Nemožné!“ Muž upustil košík a sprintem vyrazil k domu. Když k domu doběhl už jen viděla jak z něj padalí ohořelé trámy a celý se pomalu rozpadá. Mezitím vojáci co zapálili dům a unesli dívku již byli pryč. Muž stál před domem s rozzuřeným výrazem ve tváři. „Za to zaplatí!“ několikrát pronesl.  Sundal svůj černý plášť a hodil jej do ohně. Nyní stál před domem v modro-bílém kabátu se dvěma katanami upevněnými na zádech. Zatnul pěsti a rozhlédl se po okolí, všiml si několika stop a okamžitě se po nich vydal.
Vojáci se již přibližovali ke konci lesa. Dívka už pomalu neměla sílu pokračovat. Sotva se udržela na nohou, ale muži jí stále táhly za sebou.  Když vyšli z lesa dali si na chvilku pauzu. Dívka padla na zem únavou. Velitel skupiny se rozhlíží po okolí „Tak kde si!? Čekám tu na tebe“ řekl si pro sebe. Mezitím se k nim již muž, kterému podpálili dům přibližuje. O pár minut později. „Tak tedy vyrazíme!“ vykřikl vůdce skupiny. Všichni muži se zvedli a společně s dívkou pokračovali pomalu v cestě, kdy tu náhle z poza stromů byl slyšet křik „Stůjte vy parchanti! Za to mi zaplatíte!“
„Konečně dorazil!“ pronesl vůdce skupiny a vytasil svůj kord, který měl upevněný na pravém boku u pásku. Muž, který je pronásledoval, vyběhl z lesa, vytasil své katany a sekl po veliteli, ten to jednoduše zablokoval. Čepele zaskřípaly. Velitel i muž od sebe kus odskočili a oba se postavili do útočné pozice.
Oba se proti době rozeběhli a začali po sobě sekat. I přesto že muž v modro-bílém měl dvě katany byli si s velitelem rovni. Jejich čepele se několikrát střetli. A poslední sek byl obzvlášť silný, až se vzduch provířil. „Páni. Nikdy jsem proti sobě neviděl bojovat dva velitele“ pronesl jeden z mužů a další s ním souhlasili. „Nevídaná síla“. „WOW“ taková a další slova se ozývala ve skupině přihlížejících mužů. I dívka sledovala boj s neuvěřitelným údivem.  Boj pokračoval. Několikrát ještě mezi sebou zkřížili čepel a opět od sebe kus odskočili „ZESLÁBL JSI!!“ Vykřikl velitel. Muž v modro-bílém pevně uchopil katany „Já ti ukáži, jak jsem zeslábl!“  Jeho oči jakoby začali zářit jasně modrou barvou. Výraz v jeho tváři zkameněl. Vteřinu stál bez hnutí a najednou zmizel. Objevil se velitelem, protočil se a sekl velitele po zádech. Ten nestihl ani zareagovat a byl plně zasažen. Ztratil stabilitu klekl na kolena a opřel se o kord. „Konečně si to zase ty!“ pronesl překvapivě šťastně velitel „Velitel 1.divize. KAITO NAKAMARU – NOSITEL SMRTI“ dořekl a i přes zranění se opět postavil, zhluboka se nadechl a jeho oči začali jakoby zářit červenou barvou. Oba proti sobě stáli v bojových pozicích. Schylovalo se na souboj mezi dvěma nejsilnějšími veliteli co kdy žili…..