Kapitola druhá: Minulost

Kapitola druhá: Minulost

Nervozita vstoupala. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet.Stojí totiž proti sobě dva nejsilnější velitelé co kdy žili. „Nemusíme spolu bojovat Seki! Nech tu dívku jít a odejdi“ pronesl Kaito. „NIKDY!“ vykřikl Seki. „Jak myslíš“ prohodil Kaito, uchopil pevně své katany a vystartoval proti Sekimu. Ten uchopil pevně svůj kord a udělal to samé.  Když byli téměř u sebe, každý svojí čepelí sekl.  Jejich čepele se zkřížili. Poté od sebe odskočil a vysokou rychlostí do sebe začali naskakovat, obíhat se a sekat po sobě. Rychlost v jaké bojovali, byla neuvěřitelná. Jediné co muži společně s dívkou sem tam zahlédli byli jiskry ze křížených čepelí a jemný obrys postav. Po chvilce boje oba od sebe odskočili a hleděli na sebe. „Naposledy ti říkám. Odejdi!“ řekl Kaito v dobré vůli. „Jak jsem již říkal NIKDY!“ pronesl Seki a postavil se do útočné pozice. „Nedáváš mi na výběr“ pronesl Kaito. Kaito zpevnil snad všech svaly v těle a jeho tělo obalila jakási průhledně namodralá aura. Obtočila se kolem něj a hned se vypařila. Seki mezitím udělal skoro to samé, s tím rozdílem že jeho tělo obalila červená aura, již méně průhledná jak ta Kaitovo. Jakmile se aury obou vypařili, pohlédli na sebe a opět proti sobě vystartovali. A i přesto že po době opět jenom sekali meči, každý sek zavířil vzduchem a síla každého seku byla znatelná i pro ty co přihlížejí. „Je to jakoby spolu bojoval i oheň a led“ pronesl jeden z mužů. „Dalo by se říct, že máš pravdu. Přeci jenom mezi sebou bojují Nositel smrti Kaito ze severu a Rudý blesk Seki z Jihu.“ Řekl další z mužů. Dívka vnímala jejich rozhovor, ale zároveň byla uchvácena bojem, který probíhal před jejím zrakem. Trošku i jejich slovům věřila, protože při každém seknutí každá strana zazářila jinou barvou. Kaitova modrou a Sekiho červenou.  Jejich boj na meče pokračoval, a i přestože má Kaito dvě katany nemá proti Sekimu žádnou výhodu. Jeho rychlost v rukou a reflexy daleko překonávají ty jeho a tak se dokáže bránit jakoby nic.  Na obou je znát již lehké vyčerpání. Ale při boji už došla Kaitovi trpělivost a rozhodl se to ukončit a tak šeptem pronesl „Doragon-ken“ Najedou jeho meče zazářili jasně modrou barvou. Kaito vyskočil nad Sekiho a prudkým sekem ho při dopadu sekl. Když Seki nastavil kord na obranu, síla Kaitovích čepelí ho přelomila a zasáhl tím Sekiho do ramen. Poté hned odskočil od něj. Seki padl na kolena a těžce oddechoval . Jeho muži se k němu okamžitě rozeběhli. „HAHAHA“ začal se hlasitě Seki smát. „Musel jsi použít vznešenou schopnost abys mě porazil! HAHAHA SLABOCHU!“ Kaito  nevnímajíc jeho slov pronesl „Nechám tě žít Seki. ALE jestli se ještě jednou pokusíš ublížit té dívce“ *pomlka* „ZABIJU TĚ“ dořekl a vydal se k dívce. Té stékali po tvářích slzy jak radosti, tak smutku. Kaito si klekl na kolena a slzy jí z tváří setřel. Usmál se a opět si stoupl. Vzal dívku za ruku a pomalu odcházel. Muži ze Sekiho jednotky radši nic nedělali, nepotřebovali sami sobě přidělávat problémy, a tak jenom pomohli svému veliteli vstát.
Kaito společně s dívkou již byli z jejich dohledu. Procházeli lesem, a jelikož byl Kaitův dům spálen neměli kam jít. „K…Kam teď půjdeme?“ zeptala se dívka jemným hlasem. „Půjdeme tam, kde nás nenajdou. Do mého tajného sídla na severu země“ odpověděl Kaito vážným tónem. „Na…Na severu? Ale to je přeci hrozně daleko“ pronesla dívka. „Ano, nějaký čas zabere, než se tam dostaneme, ale neboj. Pokud se něco stane, ochráním tě“ pronesl Kaito s pousmáním.  Dívka se poprvé jemně pousmála. Kaito si toho všiml a usmál se radostí, že se dívka konečně usmála. A tak pokračovali v cestě. Po nějaké té hodince došli až do malé vesničky na druhém konci lesa. Oba již byli unaveni, a tak vyhledali místní hostinec. Když do něj vešli Kaito zařídil a zaplatil ubytování  a společně s dívkou odešel do pokoje. V pokoji byla bohužel jenom jedna postel. „Postel si vezmi ty“ pronesl Kaito a vysadil dívku na postel. Poté si on sedl na židli u postele. „Ka…Kaito? Kdo byli ti lidé co zapálili tvůj dům a unesli mě? A co to ten muž říkal o nějakém Nositeli smrti?“ zeptala se zvědavě dívka. Kaito pohlédl z okna v pokoji a řekl „No myslím, že po dnešku ti to budu muset říct“ zhluboka se nadechl a poté vydechl.
„Je tomu již deset let. Ve hlavním městě Aria sem se stal vůdcem první divize královských policejních jednotek. Divize jsou v hlavním městě a okolí královi uši, oči, ruce a meč.  Prakticky nejsou skoro ničím omezeny. A takových divizí bylo zřízeno celkem pět. A Každý velitel se specializuje a danou zbraň.
Kapitán první divize: Duální čepel
Kapitán druhé divize: Meč a štít
Kapitán třetí divize: Vrhací nože
Kapitán čtvrté divize: Boj beze zbraně, jeho zbraní je jeho odolné brnění a velká výdrž
A nakonec  kapitán páté divize: kord
A já se stal vůdcem té nejsilnější.  Ale bohužel první divize dělala tu nejšpinavější práci. Je to divize určená k zabíjení lidí co se vzepřeli králově vůli. A bohužel často zabíjení i nevinných lidí. To co se stalo tvému městu byla také práce první divize. „ v tom ho dívka přerušila „Takže to ty jsi… To ty jsi zabil mamku a taťku a všechny ve vesnici!“ řekla dívka se slzami v očích „NE!“ pronesl Kaito. „Před třemi lety jsem první divizi opustil, a hned ti řeknu proč. Konala se běžná schůze všech velitelů v čele s králem. Ze začátku na tom nebylo nic neobvyklého, ale najednou vznesl velitel třetí divize návrh na prozkoumání okolních vesnic z důvodů obav. Jeho obavy byli z toho že se prý doslechl o povstalcích, kteří by chtěli, svrhnou krále, tyto povstalci prý mají sídlo v jedné z okolních vesnic. A náš hloupý král tomuto nesmyslu dal zelenou. A tak první a třetí divize vyrazila do vesnic v okolí hlavního města. Objeli jsme celkem pět vesnic a v té poslední kapitán třetí divize rozkázal všechny povraždit. Muže, ženy a děti. Bez vyjímky. Proti tomuto šílenství sem ale protestoval a přikázal svým lidem, ať nic nepodnikají. Velitel třetí divize se domníval že vesnice ve které jsme byli, byla vesnice plná povstalců. Pěkně mu hrabalo. Ale on to vzal osobně jako zradu vůči králi a celým policejním jednotkám. A tak když se mu vyvraždění vesnice nepovedlo, tak mě po návratu obvinil z velezrady. A i přesto že mé postavení bylo o něco vyšší než jeho, tak náš zkorumpovaný král vyhověl jeho prosbám, a přikázal mou popravu. Ale naštěstí sem měl v té době ještě pár vlivných přátel a tak se mi povedlo si vyjednat audienci u krále a pokusil jsem se ho přesvědčit o opaku. Bohužel sem po našem rozhovoru zjistil že je plně ovládán velitelem třetí divize. A tak sem utekl z hlavního města a stal jsem se uprchlíkem. A včera jsem obcházel okruh svého domu v lese, jestli se tam náhodou neskrývá nějaký špeh. Když jsem si všiml hustého černého dýmu stoupajícího z vaší vesnice okamžitě jsem se tam rozeběhl. Bohužel než sem tam doběhl celá vesnice už byla v plamenech, a na kopci vedle vesnice jsem ale zahlédl muže ze třetí a páté divize. Evidentně si vybrali vaši vesnici jako cíl, protože si mysleli, že se tam nacházejí povstalci. Po celé vesnici sem hledal kohokoliv, kdo by vykazoval aspoň nějaké známky života a našel jsem tebe. Nikoho jiného. Je mi to líto“ dopověděl Kaito a stále hleděl z okna. „T..takže všichni jsou mrtvý kvůli nějakému bláznu, co si myslí, že moje mamka a taťka byli povstalci společně s ostatními z vesnice…“  pronesla dívka a po tvářích jí začali téct slzy. Kaito se ohlédl a viděl jak opět brečí. Otřel jí slzy a pousmál se. „No a co se týče Nositele smrti. To býval můj titul, když jsem ještě byl u první divize. Získal jsem ho, protože kdokoliv se dostal do styku se mnou, nebo s mými katanamy, nepřežil. Někdy se mi taky říkalo Shinigami no Kaito, ale to už byli jen vesnické označení, ale tohoto titulu jsem se již dávno vzdal.“  Pousmál se. „Takže jsi teď hodný?“ otázala se dívka. „Ano, jsem. A jak už jsem říkal. Postarám se o tebe“ pronesl Kaito s pousmáním. Dívka se pousmála a ze sedu na posteli přešla do lehu a usnula. Kaito se pousmál a přikryl ji. Poté opět pohlédl ven z okna s myšlenkou „Vyspi se dobře. Čeká nás dlouhá cesta. Yami….“